Po dnu a noci nedobrovolně strávené na letišti v Chicagu se opět hlásím z Louiville v Kentucky, kam jsem dorazil ve čtvrtek 11. dubna brzo ráno. Naštěstí jsem byl neskutečně unavený a skoro celý let prospal, takže jsem neměl ani sílu vnímat divoké turbulence a skoky v oblacích. Počasí se totiž moc neumoudřilo a sněhovou bouři v Sioux Falls vystřídal hustý déšť a silný vítr. Pamatuji si jen, že jsem otevřel oči při vzletu a zavřel pusu, kterou jsem měl otevřenou dokořán díky zalomenému krku. Taky si odsedl můj soused, ale nepostřehl jsem jak a kdy. Když jsem se probudil těsně před přistáním a rozhlédl se okolo sebe, několik lidí mělo připraveno blinkací pytlíky v plné pohotovosti, takže to s námi asi muselo pěkně mávat, ale opravdu jsem neměl ani sílu se bát, že to s námi spadne.
Jen jednou v životě jsem se opravdu v letadle bál, že umřu. Bylo to při letu z Izmiru do Istanbulu v roce 2012. Při vzletu jsme prolétali bouřkou. Letadlo se neskutečně třáslo a na vteřinku jsem zažil obrovsky nepříjemný pocit, když jsem si řekl: „aha takhle to vypadá, když člověk ví, že umře“. Byl to opravdu silný pocit doprovázený beznadějí a zoufalstvím, že s tím nemůžu nic dělat a jen čekat, až to přijde.
No, nakonec jsem oba lety přežil v pořádku a v Louisville mě přivítali usměvaví američtí fešáci z plakátu. Hned potom, co jsem dorazil z letiště domů, jsem si asi na dvě hodiny zdříml a po zbytek dne bojoval s pocitem, že je sobota a že jsem byl v Chicagu včera, i když to byl ten stejný den.
