Jak jsem již psal v předchozích příspěvcích a konečně o tom začala psát i česká media, Tureckem v posledních dnech otřásá revoluce a sekulární Turci bojují v ulicích za zachování demokracie proti autoritářskému režimu egoistického premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana. Díky tomu, že jsem v Turecku nějaký čas žil, znám místa, o které se aktuálně bojuje.
Jablkem sváru se stal park Gezi nedaleko náměstí Taksim, ale to byla jen jiskra a prvotní incident se přetavil v otevřenou revoluci proti islamizujícímu režimu. Boje se z Taksimu přesunuly i do dalších částí Istanbulu (Beşiktaş) a také do dalších měst (Ankrara, Izmir a Eskişehir atd). Všechna tato místa moc dobře znám a mám zde přátele, kteří jsou teď v ulicích.
Ještě do nedávna jsme si s mojí tureckou přítelkyní přes internet povídali o tom, jak se mi daří za oceánem, vzpomínali na krásné společné chvíle ve městě na dvou kontinentech a plánovali budoucnost. Teď se naše romantická komunikace točí okolo slzného plynu, nepříčetné turecké policie a raněných bezbranných lidí. Moje milovaná „revolucionářka“ se předčasně vrátila ze své krátké dovolené u přímořského letoviska, aby se, vybavená plynovou maskou a neutralizačním přípravkem proti slznému plynu, mohla připojit k revolučnímu hnutí.
Turecká média o dění vůbec neinformují a jen díky ní mám bezprostřední zprávy z bojiště. Podle jejích slov ve zmíněném parku Gezi během neděle 2. 6. 2013 vládla přátelská atmosféra, lidé se dělili o jídlo a dobrovolně uklízeli spoušť, která zůstala po předešlých nočních bojích s policií. Mladí lidé svůj nesouhlas s vládou vyjadřovali tím, že v parku posedávali a společně sledovali na mobilních telefonech zprávy z okolních míst, kde situace nebyla tak „festivalová“ jako na Taksimu.
Když se však dozvěděla, že její přátelé jsou na Beşiktaşi pod policejní palbou slzného plynu, přesunula se ještě v ten podvečer do nejohroženější oblasti, aby pomáhala lidem zasaženým plynovými bombami. Zde byla svědkem nevyrovnané bitvy mezi po zuby ozbrojenou policií a bezbrannými protestujícími, kteří si chránili obličej tričky a ti lépe vybavení v rukavicích házeli nazpět policistům jejich plynové dárečky. Malým paradoxem bylo, že se lékaři o raněné demonstranty starali v mešitách. Od policie však nebylo vůbec fér, když i tato posvátná místa „vykouřili“ slzným plynem. Nemluvě o tom, že byly zaznamenány případy, kdy policista záměrně mířil na hlavu demonstranta a po své úspěšné trefě se ještě silácky radoval! Turecká policie se také neštítila střelit slzný plyn do bytu.
Moje přítelkyně se k poklidným revolučním protestům proti vládě připojila i v pondělí 3. 6. 2013 tím, že se Gezi parku sešla s pár přáteli. Festivalovou atmosféru opět ukončila turecká policie tím, že do davu z helikoptéry svrhla slzný plyn. Podle mé přítelkyně, která si v předchozích dnech již k několika slzotvorným bombám přičichala, tato bomba byla mnohem silnější a účinnější a jen tak tak ji pomohly neutralizující přípravky.
Samozřejmě mám o svou přítelkyni oprávněný strach, ale na druhou stranu jsem na ni neskonale pyšný a bude mít vždy mou podporu. V ulicích Istanbulu „bojuje“ za své ideály a vím, že je teď součástí historické změny. Něco dělá. Mohla být doma v bezpečí, nebo někde sedět u půllitru, jak to známe u nás z Kocourkova, ale ona ne. Zvedla se a jde vyjádřit svůj nesouhlas aspoň tím, že se jde projít do parku. A co u nás? Půjde někdo u nás do ulic, aby byl slyšet jeho hlas, nebo si dál budeme Švejkovsky nadávat na nečasí jen pod vousy?