V tomto článku odpovím na nejčastější dotazy, které od okolí občas dostávám. Je jasné, že se mi zde nepodaří odpovědět na úplně všechno, a hlavně tu nemohu odpovědět na ty opravdu nejčastější otázky typu „tati, proč?“ nebo „tati, kdy už tam budeme?“ Ale aspoň něco. Také vás nechám trochu nahlédnout do svého soukromí.
Kdo je Milanbey?
Nikdo. Jsem naprosto obyčejný kluk (po čtyřicítce by se asi už hodilo říkat pán), který se rozhodl vystoupil z pohodlí anonymity a po několikaleté pauze opět začal psát svůj blog. Navíc jsem začal každý den sdílet své myšlenky na Threads. To, že mám nějaký ten titul před jménem a za jménem, ze mě nedělá lepšího člověka a opravdu si myslím, že jsem zatím nic velkého nedokázal. Stále si připadám na začátku dlouhé cesty k životní cíli, který se mi zdá být stále velmi daleko.
Dobře, nebudu zas přehnaně skromný. OK, nějaké úspěchy mám, ale to opojení velmi rychle vyprchá a pak zase člověk dopadne nohama na zem. Každý den bojuji ve svých drobných bitvách a snažím se drobnými krůčky dále posouvat. Jinak jsem se o sobě trochu více rozepsal v tomto článku, dozvíte se tam také základní info o mně a co vlastně dělám.
Co dělám?
Je toho hodně. Někdy ani nevím, čím mám začít, a jak jsem už psal tady, nemám jednu profesi, kterou bych se mohl titulovat. Pracuji s manželkou v naší rodinné firmě a dalo by se říct, že jsem tedy podnikatel. Jo, jsem podnikatel a k tomu se také účastním dalších projektů jako odborný garant nebo konzultant. Využívám svých zkušeností a znalostí ze start-upového a mezinárodního prostředí a snažím se je předávat dalším.
Co mám společného s Tureckem a proč?
Na to jsem už odpovídal na našem česko-tureckém blogu ČeskoTurecko. Ve zkratce jsem tam jel v roce 2009 na studium v rámci programu Erasmus. Mělo to být jen na jeden semestr, ale tak se mi tam zalíbilo, že jsem si to prodloužil na dva semestry a svou diplomku psal na cestách. Asi za dva roky (2012) jsem jel do Turecka ještě na šestiměsíční pracovní stáž. O té doby vše, co dělám má příchuť Turecka.
Odkud je moje žena?
Moje žena je z Turecka. Narodila se v Istanbulu a od roku 2013 spolu žijeme a podnikáme v Praze. No a? Nic. Už to ani nějak nevnímám, že by na tom bylo něco zvláštního. Pro mě je to tak běžné, jako asi kdyby byla z Brna nebo z Horní Dolní. Má to své výhody i nevýhody, ale beru to tak, jak to je, a opravdu mi to už ani nepřijde zvláštní. Přestože jsme ze začátku neměli stejný jazyk a máme jiné rodinné a kulturní zázemí, našli jsme společný jazyk a mám si sní říct mnohem více než s nějakou holkou z české kotliny.
Jak jsme se spolu seznámili?
Kdybych vám měl popisovat celý příběh, jak jsem se potkal s matkou svého syna a mou manželkou, vydalo by to na celý seriál. Co vám budu povídat. Byl to osud (aspoň podle mě) a vše co jsem tehdy dělal předtím, než jsem ji potkal, vlastně vedlo k tomu, že jsem byl na konci roku 2012 na tom správném místě ve správný čas. Dokonce jsem si sednul k tomu správnému stolu.
Seznámili jsme se totiž „po staru“ offline. Prostě jsme se dali do řeči v kavárně v centru Istanbulu. Nebudu vás zatěžovat detaily, které vždy uvádím, když o našem prvním setkání vyprávím, ale prostě jsem byl v té kavárně se svou slovenskou kamarádkou ze zlínské univerzity a manželka seděla se svou kamarádkou u vedlejšího stolu. Slovo dalo slovo a už to bylo. Je to ale opravdu krátká verze, váže se totiž k tomu dalších asi 100 historek, co já jsem dělal v Istanbulu, proč za mnou byla ta slovenská kamarádka, proč jsme šli zrovna do této kavárny a proč zrovna tou dobou.
Podle mě to byly opravdové a neskutečné náhody. Udělal jsem například něco, co jsem normálně vůbec nedělal. Třeba díky tomu, že jsem tehdy z práce odešel v úplně jiný čas, než jsem pravidelně odcházel, jsem někoho potkal. No, a toho jsem znal zase kvůli jinému osudovému rozhodnutí roky předtím. Normálně si takové věci nepamatuji, nebo jim nepřikládám takovou váhu, ale tady se fakt staly takové náhody a nečekaná setkání, že si to fakt nedokážu jinak vysvětlit, že to všechno nějak musel vesmír plánovat a že je to prostě osud.
Stačilo, aby se jedna věc v tom řetězci nestala, a vše bylo jinak. Vím, že to nedává smysl, ale jednou se o tom třeba více rozepíšu ve svých pamětech a konečně pochopíte celý příběh a všechny souvislosti.
Jak spolu mluvíme?
Ze začátku jsme spolu mluvili jen anglicky. Ale pak jsme si po několik letech řekli, proč vlastně pořád mluvíme anglicky, když to není ani jednoho z nás mateřský jazyk. Tak jsme přešli na češtinu. Když jsme v Turecku, nebo na výletě s tureckými příteli, tak mluvíme převážně turecky. Hlavně s narozením syna se moje turečtiny zlepšila, protože jsem se znovu turečtinu začal učit jako dítě s ním. Můj level turečtiny se také výrazně zlepšuje po pár sklenkách turecké Rakı nebo pár dní v Turecku. Manželka ale umí mnohem lépe česky než já turecky. Na syna mluvíme každý svým rodným jazykem, takže je bilingvní. Protože žijeme v Praze, kde chodí i do školky, tak mírně preferuje češtinu.
Jaké to je mít za manželku Turkyni?
V pohodě. Má to své výhody i nevýhody, ale rozhodně bych za nic neměnil. Díky ní jsem pořád jednou nohou v Turecku a můj život to hezky okořenilo. Odpovím vám protiotázkou. Jaké to je mít za manželku Češku? Nevím. (Klasické) pojetí manželství je vztah muže a ženy a díky faktu, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, takový vztah má svou dynamiku bez ohledu na národnost.
Jak se se mnou sžila turecká rodina a já s ní?
Mojí velkou výhodou bylo, že když jsem v tom roce 2012 poznal moji budoucí ženu, už jsem toho o Turecku věděl hodně. Povrchně jsem znal tureckou kulturu a věděl jsem, co asi mohu očekávat, na co si mám dát pozor, co je v turecké rodině běžné a co není, takže jsem nebyl tak překvapený z nějakých kulturních rozdílu, i když postupem času nastaly věci, na které jsem si musel zvyknout, nebo je přijmout tak, jak jsou. Navíc rodina mé ženy je velmi moderní a čím dál tím více zjišťuji, že je v mnoha věcech unikátní a v Turecku patří k menšině. Nemusel jsem tak například řešit nějaké náboženské otázky a postoje tradiční rodiny.
Nemohu veřejně napsat, co prý táta mé manželky prohlásil, když se dozvěděl, že chodí s klukem z Česka, ale mohu říct, že to bylo v můj prospěch. Myslím si, že je tchán nakonec rád, že jsem cizinec a v mnoha ohledech máme k sobě mnohem blíže, než kdybych byl z nějaké tradiční turecké rodiny. Maminka sice prohlásila, že jeden cizinec v rodině stačí (čímž skrz vesmír přilákala další cizinku do rodiny pro svého syna), ale taky se s tím smířila a je to fajn. Na začátku byly nějaké drobné jazykové bariéry, ale ty odpadávaly s tím, jak se zlepšovala moje úroveň turečtiny. V létě jsme několik týdnů spolu na jejich letním domě, maminka létá občas za námi do Česka a vše je v pohodě. Jsem za to moc rád a velmi si toho vážím. Dobře vycházím i se svou širší tureckou rodinou, některé turecké bratrance vídám častěji než své vlastní bratrance a sestřenice. Myslím si, že s nimi mám i lepší vztah.
Přání, které se mi ještě nesplnilo?
Velmi dobrá a hluboká otázka. Dost dlouho jsem nad odpovědí přemýšlel. Vidím, že touhy a přání se v průběhu času mění. Dokonce si s odstupem času myslím, že je dobře, že se mi některá přání nesplnila, protože mi nakonec vesmír ukázal úplně jiné lepší možnosti.
Asi bych to celkově rozdělil na krátkodobá, dlouhodobá přání a životní cíle. Také některá přání jsou velmi osobní a bojím se vyslovit nahlas, natož napsat veřejně na internetu.
Jinak si myslím, že běžná krátkodobá přání si plním průběžně, a zejména po narození syna se snažím si plnit přání hned a neříkat až někdy nebo až jednou. Jsou to třeba nějaké společné cesty, zážitky a takové malé drobné radosti. Prostě když to jde, snažím se to neodkládat.
Obecně mohu říct, že jako rodina přemýšlíme nad společným bydlením a rádi bychom se časem z pronájmu přesunuli do vlastního. Ale k tomu asi povede ještě dlouhá cesta a zejména s ohledem na situaci na realitním trhu to nebude snadné. Současně bychom chtěli dříve nebo později získat finanční nezávislost, abychom nemuseli tolik hodin denně trávit prací a vyděláváním peněz.
Jinak v životě mi jde hlavně o to, být šťastný a aby byli šťastní také lidé v mém okolí. Soustředím se na to, aby byl šťastný můj syn a dobře jsme jej připravili na život. Také mě baví s ním prožívat velká i malá dobrodružství. Zdraví se štěstím velmi úzce souvisí a je potřeba si jej udržet.
Jaké výhody a nevýhody má vlastní podnikání a co mi nejvíce stěžuje práci?
Přestože má vlastní podnikání mnoho nevýhod, snažím se soustředit spíše na ty výhody. Baví mě, že si to mohu udělat po svém a nikdo mi do toho nekecá. Jsem odpovědný jen sám sobě a ne nějakému šéfovi, který stojí nade mnou.
Ano, současně tu práci za mě nikdo jiný neudělá, na svých ramenou nesu všechnu odpovědnost a také případné riziko. Ano, některé věci se mi třeba během podnikání nepodařily, ale zase jsem se z toho ponaučil. Líbí se mi ta svoboda, že si mohu říct, že někde zůstanu až do pondělí nebo naopak odjedu už v pátek, ve středu nebo úterý. Prostě je to na nás a nemusím se někoho ptát, zda mohu se synem k doktorovi, zůstat s ním doma, nebo jej vzít na výlet.
Na druhou stranu tu odloženou práci pak musím dodělat jindy, třeba i po nocích nebo na koleně během cesty vlakem, na dětském hřišti nebo z dovolené. S tím také přichází to riziko, že když nepracuji a nevydělávám, tak nám nechodí pravidelně jen tak peníze na účet. Musíme se prostě otáčet a snažit.
Další nevýhodou práce v malé rodinné firmě je, že se vám míchá soukromí a pracovní život, nemůžete nikdy úplně vypnout a vlastně se o nic nestarat. Fakt, že naše práce je závislá na nás osobně, vidím jako největší překážku, která nám stěžuje práci. V některých případech je velmi složité naše práce někomu delegovat. Potýká se s tím zejména moje paní, která je v kontaktu převážně s tureckými klienty, a ty chtějí být v kontaktu jen s ní, protože se pro naše služby rozhodli na základě její dobré pověsti, pracovitosti a skvělým referencím.
