Jelikož celá Amerika jezdí na čtyřech kolech a bez svého motorového oře se průměrný Američan nevydá ani do krámku na protější ulici, je cestováni autobusem považováno za něco velmi svérázného a autobusem cestují jen ti nejchudší lidé, nebo vyznavači adrenalinového dobrodružství. V autobuse jsou tak k vidění černošská babička, napravený trestanec, zrzavý Texasan, poloviční Mexikánec, co volá své poloviční sestře, se kterou se naposledy viděl, když byli ještě miminka, a zlínský student z Prahy jedoucí na vědeckou konferenci do St. Louis.
V porovnání s Evropu je cestováni meziměstským dálkovým autobusem poměrně nákladná záležitost a zákaznický servis je příšerný. Jedna z nejstarších autobusových společností založena v roce 1914 je Greyhound, která tehdy operovala pod jménem Mesaba Transportation Company. Její zaměstnanci neoplývají vstřícností a mnohdy má člověk spíše pocit, že je otravuje, že by se chtěl svést jejich autobusem. Samotné autobusy nevypadají jako ty stříbrné koráby z filmů, ale spíše jako krabičky na přepravu vězňů.
Velké kožené sedačky s dostatkem místa na americké zadnice oceníte při cestě a dlouhé vzdálenosti, ale čas na monotónní rovné dálnici vám nezkrátí ani televize nebo stevardka s novinami zdarma. Pokud se chcete občerstvit, musíte si počkat na jednu z mnoha zastávek u motorestu nebo benzinek, kde jsou k dostání jen kalorické fastfoodové bomby.
Meziměstské autobusy Greyhound mají skoro vždy zpoždění. Zaměstnanec na přepážce vysvětloval zpoždění tím, že žádná doprava přeci nemůže jet nikdy včas. Když jsem se snažil rozšířit jeho obzory tím, že jsem ho informoval o tom, že v Evropě jezdí autobusy včas, pohrdavě mi odpověděl, že se mu v Americe líbí a že ho nějaká Evropa nezajímá. Dokážu pochopit, když má autobus zpoždění zapříčiněné nějakou mimořádnou událostí na cestě, ale se Greyhound mi to spíše přišlo, že zpoždění mají na svědomí řidiči svým laxním přístupem, nesmyslem pro dochvilnost a nemají soucit s těmi pasažéry, kterým ujede návazný spoj.