Jsou lidé, kteří do vašeho života vstoupí, chvilku se s vámi svezou a zase vystoupí. Pak jsou lidí, kteří do vašeho života vstoupí a už se s vámi vezou cestou necestou až do konce.
V tomto článku bych vám chtěl představit mého nejlepšího německého kamaráda Sebastiána. Ti, co mě osobně znají, tak už o Sebastiánovi slyšeli, někteří měli dokonce tu čest se s ním osobně setkat. Není v mých silách v jednom článku vyjádřit, co všechno jsme společně zažili, a nevím, zda se mi vůbec slovy podaří přesně vyjádřit vnitřní pocity, kterými mě naše přátelství naplňuje. Máme příběhy a historky, které již naše okolí slyšelo snad stokrát, ale jsou také zážitky, které se skutečně staly, ale naše okolí se o nich nikdy nesmí dozvědět.
Jak jsem potkal Sebastiána
Začnu hezky od začátku. Se Sebastiánem jsme se seznámil v srpnu 2009 na tureckém jazykovém kurzu na Sabanci University v Istanbulu, který předcházel vlastnímu studiu na Anadolu University v Eskişehiru v rámci programu Erasmus. Přesně si nevybavuji, kdy jsem se s ním setkal úplně poprvé, ale moc dobře si pamatuji, kdy jsem se začali poprvé více bavit. V průběhu kurzu jsem registroval nějakého kudrnatého Němce, kterého jsem vždy viděl s flaškou nebo plechovkou piva v ruce. Ale nepřišel mi nějak zvlášť zajímavý a z mého tehdejšího pohledu nijak nevyčníval ze skupinky německých studentů.
Výrazně se naše cesty střetly, když jsme v kampusu jako jedni z posledních studentů čekali na odjezd do své konečné Erasmus destinace. Úplně jasně si vybavuji, jak jsme se společně se Sebastiánem, a ještě s jednou dívkou ze Španělska, dívali na film Into the Wild. Během sledování filmového příběhu jsem si říkal, že toto je přesto to, co chci jednou zažít. Prostě ten útěk od průměrného a šedivého života v civilizaci. O tom, jaké jsem skutečně později zažil filmové příběhy, jsem se rozepsal v tomto článku.
Tehdy jsem o tom neměl ještě ani nejmenší tušení, ale tenkrát se můj život začínal obracet úplně vzhůru nohama. Díky Erasmu se mi během následujících měsíců změnil celý život, styl uvažování a čekalo mě největší dobrodružství mého života. Dozvuky těchto několika měsíců pozoruji snad každý den i v současnosti a posunuly mě na úplně jinou úroveň. Tehdy jsem svůj život rozděloval na část před Erasmem a část po Erasmu. S narozením syna se k tomu přidala ještě další kapitola: před narozením a po narození.
Se Sebastiánem na společné cestě (životem)
Jelikož Sebastián stejně jako já měl nastoupit na Anadolu University v Eskişehiru zhruba na půl cesty mezi Istanbulem a Ankarou, domluvili jsme se, že pojedeme vlakem spolu. Právě tato cesta vlakem nás spojila a další společné nástrahy Erasmu v Turecku ještě více utužili naše přátelství.
Možná až jednou v knize detailně popíšu, jak se Sebastiánem přesně vypadaly naše první dny v Eskişehiru, co jsme se natrápili s hledáním ubytování a jak se to stalo, že se z nás stali spolubydlící. V našem mládeneckém bytě jsme nakonec bydleli tři. Já z Česka, Sebastián z Německa a Dominik z Polska. Dominik byl z naší party ten rozumnější a odpovědnější. My se Sebastiánem jsme byli spíše do větru a fakt jsme byli jelimani. Ale to prostě asi tak patřilo k našemu věku a k tehdejšímu svobodnému stavu.
Mladické kočkování
Vyhlášené byly naše drobné šarvátky a vzájemné kočkování, kdy jsme se navzájem se srandy postrkovali, přetahovali a různě pošťuchovali. Vtipné to asi přišlo jen nám. Dominik pro naše rvačky v bytě neměl vůbec pochopení a vždy nám vyčinil, jako by otec napomínal své dva nezbedné syny. Nikdy jsme se neprali ve zlém a prostě jsme jen blbli. Co nám ale skutečně získalo obdiv a respekt okolí byly naše dobrodružné cesty a poutavé historky, které se k nim vázaly.
Jak někoho opravdu dobře poznat
Říká se, že pokud chcete někoho opravdu dobře poznat, měli byste spolu spotřebovat aspoň kilo soli. Nevím, zda se nám to během těch pár měsíců v Turecku podařilo stihnout, ale platí na nás spíše další poučka, která říká, že až teprve během cestování poznáte, jaký člověk doopravdy je. Nikdo se nevydrží přetvařovat tak dlouho dobu, a navíc cestování vás dostane do situací, ve kterém se odhalí skutečný charakter člověka. Může jít jen o drobnou komplikaci po cestě, kdy vám ujede spoj a musíte to řešit nebo jste prostě spolu non stop, a to začne působit ponorka.
Cestování jako dobrodružství z filmového plátna
Právě cestování nás se Sebastiánem spojilo úplně nejvíce. Společně jsme začali stopovat a cestovat po celém Turecku. Dokonce jsme spolu sami nebo za doprovodu dalších kamarádů z Erasmu navštívili sousední státy Turecka, jako jsou Írán, Irák a Gruzie. Jen podle našeho „výletu“ do Iráku by se dal natočit celovečerní biják. Ale o tom až někdy příště.
Přestože je se Sebastiánem naším společným jazykem angličtina, rozumíme si i beze slov, nebo máme slovní spojení, jejichž významu rozumíme jen my dva. Většinou to vzniklo z nějaké situace, kterou jsme společně zažili.
Od našeho tureckého spolubydlení a každodenního dobrodružství už uplynulo mnoho let, ale i během té více než dekády se vidíme aspoň jednou do roka, podle toho, jak to vyjde. Vždy ale navážeme tam, kde jsme minule přestali, a ani ty hranice nás díky průběžnému kontaktu tolik nerozdělují.
Další kapitola společné kroniky života
Nadcházející víkend nás čeká další takové setkání, které však bude v něčem úplně jiné. Poprvé to bude „pánská jízda“, kde do našeho týmu přibíráme také nejmladšího člena – mého syna. Chystáme se společně na pár dní do Liberce. Syn už Sebastiána několikrát viděl a znají se. My jsme se jeli za ním podívat do Německa, nebo on přijel na pár dní k nám do Prahy, ale tentokrát to bude úplně poprvé bez maminky a jen v tom našem cestovatelském gangu.
Možná to osobně prožívám o trochu více než mé okolí, ale pro mě osobně je to opravdu velmi důležité. Můj syn bude cestovat se mnou a se strejdou Sebastiánem. S tím Sebastiánem! Pamatuji na dny a noci, kdy jsme byli jen duo, ale teď budeme trio. Splněný sen.
Pokud se tedy chcete s námi vydat na cestu, sledujte mě na Instagramu a případně také na Threads, kde se pokusím náš prodloužený víkend zachytit a zdokumentovat. Ale nemohu vám slíbit sdílení všech detailů. Někdy jsou prostě věci, které se sice staly, ale vědí o nich jen ti, co tam byli, a svět se o nich nesmí nikdy dozvědět. Co se stane v Liberci, zůstane nejspíše také v Liberci.
