Víte, co jsem si během svého života uvědomil? Největší překážkou na cestě za úspěchem není vaše okolí, ale vy sami. Ano, to vy totiž máte poslední slovo, zda se vydáte za tím, čím chcete, nebo podlehnete tlaku okolí – a to buď přímého nebo nepřímého – a vzdáte to dříve, než se o to vůbec pokusíte.
Například kamarádi a rodina vám mohou říkat, že není dobrý nápad si dát přihlášku na tuto nebo tamtu školu, začít podnikat nebo se vydat za prací a studiem do zahraničí. Možná to vypadá, že vás chtějí uchránit před zklamáním, vystřízlivěním nebo vás nechtějí vystavovat nepříjemné situaci.
Ale ve skutečnosti podvědomě nechtějí, abyste dokázali něco, co oni sami nemohli. Protože ve skutečnosti se oni bojí (o vás). Nikdo to přeci předtím z vaší rodiny nedělal nebo nedokázal, a to včetně nich. Proč by to tedy teď mělo být jinak a zrovna vy byste ukázali, že to vlastně jde? To i oni se příliš báli, aby udělali něco, co se od nich ani neočekává nebo podle jejich statistik nemá šanci na úspěch.
Tam se přeci dostávají jen Pražáci? Vždyť jo. Já jsem taky z Prahy.
Uvedu příklad z mého života. Na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kde jsem studoval, se tak nějak tradovalo, že na Fulbrightův stipendijní program se dostávají jen Pražáci a nikdo Zlína se tam ze studentů ještě nedostal. Představte si, že toto mi řekla i paní ze zahraničního studijního oddělení. Proč? Nevím, ale byl jsem si jistý, že ji neposlechnu a svou přihlášku si podám. Vyšlo to! Proč?
Jasně, že to bylo určitě tím, že jsem byl ideální kandidát, můj motivační dopis byl excelentní a takový výzkumný záměr, jaký jsem měl já, lidstvo potřebovalo jako sůl. Kecám. Nebo to snad bylo proto, že se jim nikdo ze Zlína nehlásil a oni potřebovali trochu vyrovnat tabulku? To taky ne. Pravda bude asi někde uprostřed. Prostě moje předpoklady stačily na postup (i když v druhém kole) a současně jsem byl dost kvalitní na to, aby si mohli dovolit mě vyslat do USA a nemuseli se za mě stydět. Taky jsem byl Pražák, takže jsem vyhovoval.
Uspět může jen blázen.
Podařilo se mi to, co nikdo ode mě nečekal, a uspěl jsem tam, kde jsem papírově uspět neměl. Takže, kdybych poslouchal své okolí – paní z mezinárodního studijního oddělení, která o tom přeci musí něco vědět, tak bych si tu přihlášku nepodal – přeci to podle ní nemá cenu. Má to cenu. Když se nepřihlásíte do závodu, tak je stoprocentně pravděpodobné, že ten závod nevyhrajete. Ale když se aspoň přihlásíte, dostavíte se na startovní čáru a vyběhnete, tak je zde pořádná šance, že ten závod můžete vyhrát. Takže neházejte ručník do ringu ještě před zápasem a věřte si. Běžte do boje a dělejte věci, které se zdají být nemožné. Buďte „the crazy one“, kdo změní celý svět. Změňte ten status quo a prolomte prokletí své rodiny, svého okolí a osudu.
Opravdu to funguje a už se mi několikrát vyplatilo být „Yes Man“. Prostě říct ano, i když by logika a doporučení okolí říkalo opak. Mnohdy jsem opravdu nevěděl, do čeho jdu a co mě tam čeká, ale i tak jsem se vydal na cestu. Nakonec se ukázalo, že ten les není tak temný, hustý a nepropustný, jak se o něm vypráví báchorky. Chtělo to prostě jen trochu odvahy a vydat se na cestu.
Ne vše se povede, ale za pokus to stojí.
Nebudu předstírat, že se mi povedlo všechno, na co jsem sáhl. Zažil jsem také prohry. Potvrdili se mé papírové nepředpoklady a dopadlo to tak, jak podle bůkmejkrů mělo. No a co? Nic. Prostě jsem to zkusil a nevyšlo to. Vždyť to stejně každý čekal a nikoho to nepřekvapilo. Tak se přeci nic neděje, ne? I tak ten pokus stál za to, a to se počítá. Není to žádná hanba.
Doufám, že se mi podařilo dodat vám odvahu k tomu, že uděláte něco, co sice nemá úplně šanci na úspěch, ale vy tomu osobně věříte a dává vám to smysl. Pusťte se do toho. Může to být cokoliv. Prostě miřte vysoko – třeba až je hvězdám. Když se to nepovede, nic se neděje, stejně se to čekalo, ale vy jste to aspoň zkusili. A když to vyjde? Všem vytřete zrak. Parádní pocit, který za to opravdu stojí!
