Dle mých pozorování jsou Američané hrozně vyplašení úplně ze všeho. Už několikrát se mi stalo, že jsem řekl, jak něco normálně dělám tak a tak, a jejich vyděšená odpověď byla: „vždyť je to hrozně nebezpečný!“ Dle jejich konzumního způsobu života je nebezpečný recyklovat, chodit pešky a pít vodu z kohoutku. A to už vůbec nemluvím o přístupu ke stopování a obecně cestování.
Podle mě je to těma „americkejma bijákama“, kde v každém druhém filmu na New York míří asteroid nebo atomovkou padouch světového formátu. Na jejich mentalitu má podle mě také vliv to, že mnozí z nich v životě nevytáhli paty ze svého rodného státu a jediné jejich cestování je v trojúhelníku gauč, práce, supermarket.
Dnešní poměrně dramatické ráno mi jen potvrdilo mou teorii, že mohu zemřít klidně doma v koupelně, a proto cestování stopem není o moc nebezpečnějším než si dát po ránu sprchu. Při svém pokusu zapnout ze sprchy odvětrávání jsem se opřel o chatrný věšák na ručníky, který však nevydržel váhu mého „vypracovaného těla“ a utrhl se, načež jsem vypadl z vany přímo na držku a po vlhké podlaze jsem se namydlený doklouzal až ke dveřím na druhé straně koupelny.
Cestou jsem si narazil koleno a na dvou místech rozřízl chodidlo. Výsledkem byla krvavá scéna jako z Pistoriovy koupelny. Naštěstí jsem už na podobné držkopády zvyklý ze svého paragánského výcviku a také jsem nezapomněl zásady první pomoci, kterou jsem si byl schopný poskytnout sám.
Vše dobře dopadlo, a když jsem byl schopen s obvázaným ramenem stopovat do Iráku, se škrábnutím na chodidle bude výlet na Floridu, který plánuji příští týden, brnkačka.